strach ze smrti a konec jednoho úžasného člověka

15. 02. 2011 | † 30. 09. 2015 | kód autora: w2u

Posledních pár měsíců z nevysvětlitelného důvodu trpím strach ze smrti..nejde o strach z vlastní smrtelnosti, ale spíše ze zranitelnosti mých nejbližších...ale tak dlouho šlo jen o strach imaginární a díkybohu nenaplněný, až se bohužel bolestně naplnil a já jsem přišla o člověka, který stál v pozadí skoro všech mých článků z USA. Ačkoli jsme se už více než před rokem rozešli, zůstali jsme blízcí přátelé a o to víc teď jeho smrt vlastně až neuvěřitelně a i na dálku bolí a proto vlastně píšu, ačkoli jsme tenkrát po svém návratu psát přestala---píšu asi hlavně pro sebe. Chci si do budoucna zapamatovat ty děsivé pocity, které teď zažívám, abych se z nich mohla jednak poučit a abych na Pedra nezapomněla (což asi ani prakticky není možné, byl s mým životem jako můj prvni vážný vztah vlastně až příliš provázaný).

Celou tu dobu co jsem s Pedrem byla jsem vlastně měla strach. Zvláště pak po návratu do čr jsem úzkostně očekávala nějaký nepříjemný telefonát jako známe z filmu, kdy Vám někdo jen tak sdělí strašně špatnou zprávu, kterou je smrt někoho, koho milujete...A ten strach se proboha naplnil..není to strašné? Ráno jsem odcházela z domu, současný přítel státnicoval a já ho jela podpořit ke státnicím, ale bylo mi nějak divně, ale to mě bývá, bývám prostě nervózní i za druhé. Jdu na zastávku, v Ipodu poslouchám nějakou  mexickou hudbu, kteoru mi tam před lety nahrál Pedro a kterou nejsem schopná ( a asi ani nikdy nebudu) smazat a nahradit. PO cestě na zastávku v tom ledovém ráno stála uprostřed silnice sanitka a k ní se s děsem v očích potácel nějaký chlápek, pomáhali mu sanitáři, ale prostě to bylo divné a pak už jsem jen čekala na tramvaj, v mrazu poslouchala hudbu a přemýšlela, jak půjdeme oslavit státnice a jak už snad zase všechno bude dobré a jak jsem ve své podstatě šťastný člověk, až teda na ten strach ze smrti někoho blízkého. A v té době na druhé straně světa umíral Pedro...to je prostě děsivé. Někoho milujete, pak opustíte a pak prostě navždy zmizí:(

Oslava byla úžasná a pak prostě ráno přišel ten telefonát, dokonce od hodně blízké americké kamarádky, od které jsem to vlastně ve svých nočních můrách i čekala a pak jsem prostě jen slyšela to, co už nikdy nikdy prosím nikdy nechci slyšet: I had bad news, Pedro died today 4am in car accident....Doteď tomu nechci a nemůžu věřit. První minuty po tom byly naprosto neuvěřitelné, nic jsem necítila a pak mě to najednou zasáhlo. Chtěla jsem Pedrovi zavolat, poslat zprávu, rozloučit se s ním a vlasntě už není jak, už nikdy nebude jak, už nikdy nebudu mít možnost mu říct, že jsem ho milovala, jen jsem se prostě nedokázala ve 23letech přestěhovat do USA, vzít si ho a stát se navždy nejistou manželkou amerického mexičana...Milionkrát jsem se mu omlouvala za náš rozchod, ale mám pocit, že to nikdy nebylo dost. Jediné co je mi maličkou útěchou je fakt, že jsem letos v létě měla možnost ho naposledy vidět, obejmout, omouvit se mu z očí do očí a doufala jsem a snad je to i pravda, že byl konečně ve svém životě zase šťastn...

....

Přemýšlím nad neuvěřitelnou nespravedlností a paradoxem světa a lidského života. Umře 27letý člověk, který konečně po dlouhém hledání, nejistotě o vlastním životě najde živtoní cestu a ta najednou prostě z minuty na minutu skončí. A není nic dál. Prostě někdo, kdo mě naučil všechno o Mexiku, kdo vlastně je důvodem proč jsem odjela do Mexika studovat, muž s kterým jsem poprvé sama žila, ten který mě učil řídit, ten který mě po nocích bezpečně dovážel domů, ten který mi psal úžaasné vzkazy každý den a schovával do čokolád, ten který objetoval svojí práci, aby z amnou mohl na 2 měsíce přijet do čr, ten který strávil Vánoce s mými rodiči, ten který mi šeptal te amo při západu slunce nad nebraskými širými pláněmi, ten který mě naučil mluvit španělsky, ten který mě prostě miloval, tak ten už tady není a nikdy nebude a možná už ho vlastně nikdy neuvidím, protože já prostě nevím ,jestli existuje ráj nebo prostě nějaké to nebe, kde se s ním budu moc sejít...

Je mi strašně moc líto jeho rodiny. Protože ať už dělal jakékoli chyby ve vztahu ke mně, se svou rodinou a přáteli byl vždycky úžasný a věřím, že jim musí šíleně chybět. A je mi šíleně líto všeho toho, co už jsem mu nestihla říct. Prostě to šíleně bolí. A cítím fakt takovéto literární prázdno. Protože ON byl obrovská součást mého života, která prostě nevím, nemá asi na koho se přenést. Co když to byl ten pravý? A proč se mu to muselo stát? A jak dlouho bude ještě tenhle vnitřní šílený smutek trvat? Já na Pedra nechci nikdy zapomenout. Protože já jsem ho milovala, skutečně:( A strach se smrti blízkých mám teď ještě větší.

 ja a predor


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.